Návštěva, na kterou se nezapomíná

Pád komunistického režimu v listopadu 1989 přinesl drtivé většině Čechů a Slováků radost spojenou s nadějí na svobodný život v demokratických poměrech. Čeští Židé měli pro taková očekávání ještě zvláštní důvod. Židovské náboženské obce v totalitním Československu přežívaly bez možnosti rozvoje. Policie tvrdě dohlížela na jejich činnost, zastrašovala členy. Antisemitismus skrytý za odsudky sionistického Izraele a jeho „židovských přisluhovačů“ se stal normou.

Československo přerušilo diplomatické styky s Izraelem v červnu 1967 poté, co Izrael v obranné válce porazil okolní arabské státy. Když čerstvě zvolený prezident Václav Havel ve svém novoročním projevu k roku 1990 vyslovil přání vztahy s Izraelem obnovit, přijali to čeští Židé se zadostiučiněním. Neuplynuly ani dva měsíce a přání se stalo skutečností. 9. února 1990 byly diplomatické styky navázány a ve dnech 25. až 27. dubna prezident Havel Izrael navštívil; jako první prezident v historii Československa a zároveň první nejvyšší státník postkomunistické Evropy po pádu železné opony.

Václav Havel v Izraeli jednal s jeho nejvyššími představiteli. V Tel Avivu se zúčastnil zahájení výstavy o historii československých Židů, přijal čestný doktorát Hebrejské univerzity v Jeruzalémě a navštívil i kibuc Kfar Masaryk.

V paměti českých Židů však především zůstane večer, kdy se v Jeruzalémě za přítomnosti prezidenta Havla a jeho izraelského protějšku Chaima Herzoga sešlo na 3000 Židů původem z Československa na svém historicky prvním sjezdu. Ti od nás se přitom mohli do Izraele přepravit vládním letadlem – gesto, které mluví za vše. Rodiny, které se desítky let neviděly, tak byly opět pospolu, znovu se objali přátelé z dětství i přeživší z nacistických lágrů. A bylo nádherné naslouchat prezidentu Havlovi.

„Často se zamýšlím nad tím, co bylo společné v historii Čechů a Židů,“ řekl. „Oba jsme byli malé národy, jejichž existence byla nesamozřejmá. Věčný zápas o přežití a pocit nesamozřejmosti se promítaly do kultury obou národů, do jejich chování. Spisovatelé a filosofové se ujímali role politiků, v obou národech se tradičně pěstovala úcta ke knize, v níž se uchovával jazyk a tradice živé. Zejména pak úcta ke knize knih, Bibli. Češi a Židé se pořád obraceli do minulosti, hledali v ní posilu a útěchu a často ji mytizovali. Utíkali se do rodiny, do soukromí a z toho pak pramenil skepticismus, nedůvěra k vrchnosti, malá starost o obecný zájem, ale i smysl pro to dělat si ze sebe legraci a nebrat se příliš vážně.“

Příští týden uplyne od těchto slov, od návštěvy prezidenta Václava Havla v Izraeli, 35 let.