Stačila jediná věta a před kamerou mám strach. Za mikrofonem a v divadle jsem silnější v kramflecích, vypráví herečka Dana Černá
Na jevišti je už dlouhá léta jako doma. Mistrovsky zvládá také dabing nebo práci v rozhlase. V pořadu Až na dřeň se herečka Dana Černá rozpovídala nejen o práci, ale také o svém vztahu s dcerami nebo o zapomínání špatných věcí.
Herectví Danu Černou stále baví. „Když se stane vaše povolání koníčkem, je to největší štěstí. Po představení bývám nabitější energií než před ním. Čím jsem starší, tím je pro mě vstup do jeviště slavnostnější.“
Nejvíc Daně Černé přirostly k srdci velké divadelní sály. Třeba na komorní Violu si prý dlouho zvykala. K herectví ji přivedla sestra, když ji ve třetí třídě vzala do divadelního kroužku. Na první pokus se na konzervatoř sice nedostala, po roce na gymnáziu ale skočila do studia herectví rovnýma nohama.
„Tenkrát mě zařadili rovnou do druháku. Šla jsem do rozjeté party a cítila jsem se trochu stísněně.“ Dospívající Daně Černé tehdy hodně pomohla herečka a pedagožka Jana Březinová, která si ji vzala pod svá ochranná křídla.
„Byla to taková moje druhá máma. Ona pro mě byla typem herečky, která je naprosto obyčejná. Nesnažila se nikde loktařit a upozorňovat na sebe. Bylo pro mě důležité vidět, jakým způsobem existuje v divadelním světě.“
Když herec něco zkazí, svět se nezboří
První role hrála Dana Černá v divadle v Hradci Králové, Mladé Boleslavi a Kladně. Ve svých začátcích je hodně prožívala.
„Když jsem v Boleslavi dělala Antigonu, tak jsem běhala po lese a zahrabávala hlínu na louce, nebo jsem několik dní před představením nejedla. Tehdy jsem všechno brala příliš vážně. Dnes nemám pocit, že herectví je něco výjimečného. Není jednoduché, ale nemáme až takovou zodpovědnost. Když něco pokazíme, tak se svět nezboří.“
Na konzervatoři byla na kamerových zkouškách u Věry Chytilové a díky jedné větě se při natáčení necítí jistě. „Do hlavy jsem si zakódovala, že kamera není můj přítel. Smířila jsem se s tím, že nebudu filmová herečka. Před mikrofonem a na divadle jsem silnější v kramflecích. Před kamerou mám strach a stres.“
Před časem prošla Dana Černá zdravotním kolapsem, kdy se jí rozsvítilo pomyslné červené světýlko. Od té doby si lépe rovná svůj pracovní diář a snaží se najít čas i na odpočinek nebo na pyžamový den.
Co jí tenkrát Věra Chytilová řekla? Proč byla chodící mindrák? Proč si její dcera kdysi odstranila z pokoje všechna zrcadla? A změnila by ve svém životě něco? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Nejsem matka vlčice, ale divoká kočka, říká o sobě herečka Kristýna Frejová
Chtěla být novinářkou, ale stala se po vzoru rodičů herečkou. Dnes nejen hraje v divadle i před kamerou, ale také učí a našla si i cestu k psaní.
-
Herečka Eva Leinweberová: O maminku jsem pečovala tři roky a jela nadoraz. Po její smrti jsem křehčí
Diváci ji znají z filmu Účastníci zájezdu či seriálů Vzteklina a Osada. Co ji na herectví stále baví? A jak ji proměnily roky, během kterých pečovala o umírající maminku?
-
Jak čas letí, považujete si každé práce. Hraju pořád ráda a s pokorou, říká Vlasta Žehrová
Vlasta Žehrová vystudovala pražskou konzervatoř, hrála v Národním divadle a na mnoha dalších scénách. Rozumí si i s kamerou a píše i vlastní divadelní hry.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
