Šikaně jsem čelil celou základní školu. Desetiletý kluk by měl kopat do míče, ne tančit, vzpomíná choreograf Jiří Bartovanec
Svůj život spojil s tancem, který mu pomohl překonat nejednu životní překážku. Světově uznávaný tanečník a choreograf Jiří Bartovanec, který nedávno uvedl v ARŠE+ inscenaci In C, mluvil v pořadu Až na dřeň nejen o tanci, ale také o hledání vlastní identity.
Co člověk cítí na jevišti? U současného tance jsou to prý především emoce. „Někdy se stane, že skončí představení a vy jste úplně vyždímaný a nemáte sílu nic jiného sdělovat, řešit nebo přemýšlet,“ přibližuje.
Dlouhodobá práce na jevišti Jiřího Bartovance velmi formovala. Naučila ho vést dialog, neodsuzovat a být empatický. Odolnost mu do života dala také bolest, která je nedílnou součástí života tanečníka. „Neodvažuji se říct, že dokážu tancem všechno vyjádřit, ale jak moje tělo stárne a získává zkušenosti, tak se tato schopnost prohlubuje.“
Přesto, že je tanec součástí jeho života už od dětských let, musel se ho na chvíli vzdát, aby mohl pokračovat. „Tanečníci si krize neradi připouštějí. Možná je to i proto, že kariéra netrvá dlouho a na ulevování není čas. Je to taková hra, kdy cítíte, že by bylo potřeba slevit, ale ta druhá stránka vám říká ne, ne a ne.“
Jednu chvíli místo tančení pracoval jako kostýmní výtvarník a garderobiér. Nadaný tanečník pak dokonce vytvořil vlastní módní kolekci a dodnes si podle svých návrhů nechává šít oblečení pro sebe a svou rodinu.
Dětská idylka skončila rychle
Na dětství vzpomíná Jiří Bartovanec do určitého okamžiku rád. Idylka podle něj skončila, když mu bylo sedm let. Tehdy se rozvedli jeho rodiče a on byl k tomu všemu ve škole terčem šikany.
„Šikaně jsem čelil celou základní školu, nevypadal jsem jako ostatní a byl nazýván cikánem. Pak se ta šikana postupně přetvářela do jiných rovin. Desetiletý kluk by měl kopat do míče a já jsem tančil a měl jsem úspěch. I díky tomu jsem byl terčem posměšků vrstevníků.“
Se svou jinakostí se vyrovnal až v dospělosti, když rozkryl příběh své rodiny. Jak se mu podařilo vypátrat zamotanou rodinnou linii v Togu? Co o svých předcích zjistil a jak náročná pro něj byla cesta za kořeny do Afriky? Poslechněte si celý rozhovor.
Související
-
Na parketu je mi nejlíp. Doma se neděly hezké věci, říká tanečnice Lenka Nora Návorková
Počtvrté vtančila do obývacích pokojů pod hlavičkou Stardance. Pro Lenku Noru Návorkovou je tanec vášní i ventilem emocí. I díky němu se dokázala zbavit bolestí z dětství.
-
Tanec je alfou a omegou mého života. Vytancovala jsem se i z tátovy smrti, líčí šéfka Tance Praha
Neuvěřitelných 35 let stojí v čele festivalu Tanec Praha, jehož prestiž vydupala z popela. Čím ji tanec uchvacuje a proč se až teď chystá do míst, kde zahynul její tatínek?
-
Zdeněk Chlopčík: Tancovat se naučí každý, vedení kurzů si užívám. Ve StarDance bych tančit nemohl
Vystudoval strojařinu v Ostravě a pracoval jako projektant ve Vítkovicích. Kromě toho ale tančil a vítězil na tanečních soutěžích, řadu let dělá i porotce StarDance.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
