Robert Vano: Jsem dost nudná osoba, všechno je u mě jenom o fotce
Mládí, New York, smrt nebo nová výstava. O tom všem mluvil fotograf Robert Vano v rozhovoru Host Lenky Vahalové.
Módní a reklamní fotograf Robert Vano otevřel v objektu Stars lovers & friends novou výstavu s názvem Výběr z díla. Bohužel mu ji ale přerušila zavedená opatření spojená s šířením koronaviru. Výstava představovala 40 nejlepších fotek jeho kariéry a trvat měla do konce října. „K výstavě vznikl i kalendář na příští rok, ze kterého pak bude výtěžek věnován nadaci, která se stará o lidi s nemocí motýlích křídel,“ říká Robert Vano. „Tenhle rozhovor je můj poslední, kde budu asi někde na veřejnosti. Mně zrušili všichni práci až do konce měsíce.“
Veškerý svůj život věnuje focení. „Já jsem dost nudná osoba. Všechno je jenom o fotce. Buď fotím, vyvolávám, zvětšuju nebo o tom čtu, organizuju a nic jiného nedělám.“
Vzpomínky na mládí
Přiznal, že „mládí si užil se vším všudy“. Často navštěvoval legendární klub Studio 54, kde probíhaly bujaré večírky. „Ve Studiu 54 mohli být všichni bez ohledu na orientaci. Před klubem stáli lidi a vybírali podle vzhledu, koho pustí. Možná tím se to stalo exkluzivní,“ vzpomíná fotograf.
Robert Vano se dostal v roce 1968 do New Yorku, kde nějakou dobu žil. „Bydleli jsme čtyři kluci, emigrovali jsme. Potkali jsme se v utečeneckém táboře v Itálii. Pak jsme se dva odstěhovali. Potom podle peněz jsem se snažil najít lepší místo.“ Do Prahy se vrátil až v roce 1995.
Další zajímavostí, ke které se známý fotograf přiznal už v minulosti v jiném rozhovoru, je, že vlastní hrobku na Olšanském hřbitově. „Povídám o tom, protože si myslím, že budu žít na věky, ale vím, že jednou to přijde. Protože kdybych s tím byl smířený, tak bych se nebál virusů, já se bojím všeho. Vím, že musím odejít, ale ještě nechci,“ dodává s nadsázkou.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.