Osmiminutová reportáž do Objektivu? Věnuju jí asi týden, říká kameraman Martin Vrbický

Martin Vrbický se narodil v Karlových Varech. Dětství strávil na Božím Daru v Krušných horách. Pochází ze sportovní rodiny, reprezentoval ve skicrossu do svých 19 let. Na místo pokračování v reprezentaci se ale rozhodl pro kameru. Vystudoval základy filmové a televizní tvorby a bakalářský obor kameramana na Filmové akademie Miroslava Ondříčka. Před 18 lety založil vlastní produkční skupinu, pod jejíž hlavičkou tvoří.

Poznáš na první pohled, že video nebo fotografie, na kterou se díváš, vytvořila umělá inteligence?

Obávám se, že ne, že to je tak dokonalé, že teď jsem viděl testy vygenerovaných videí z Galapág, kdyby k tomu nebylo napsané, že to je vygenerované umělou inteligencí, tak to asi nemám šanci poznat. Je to děsivé.

Vzpomínáš si na první reportáž, kterou si v Objektivu odvysílal? O čem byla?

Vzpomínám. Byla o ježdění na horském kole v Kanadě. Vlastně díky tomu, že jsem natáčel sport a častokrát jsme jezdili dělat nějaké sportovní projekty do fakt exotických míst, tak mi přišlo škoda, když už na tom místě jsem, nenatočit nějaký cestopis. Takto vznikla moje spolupráce s Objektivem a trvá do dneška a mě to hrozně baví. Je to jedna z těch věcí, kterou dělám rád a na kterou se vždycky těším.

Když se podívám do tvého životopisu, vidím tady x destinací, ze kterých už Objektiv odvysílaný byl. Stává se ti někdy, že něco leží dlouho v šuplíku, než to uzraje pro ten správný čas?

Já toho mám plné šuplíky. Někdy se v rámci práce vyskytnu na nějakém místě, o kterém si říkám, že by stálo za to navštívit na delší dobu, třeba něco natočím s tím, že se tam vrátím, pak se mi to nepodaří. Byl jsem třeba na Jamajce, to je fakt magická země, to je hrozně barevné, hrozně zajímavé. Tam jsem si říkal, že to by chtělo zpracovat nějak do hloubky a chtělo o tom udělat něco delšího.

Jenom pro představu, jak dlouho ti trvá tu reportáž natočit, připravit?

Myslím, že je to potřeba asi nějak zprůměrovat, že vlastně na vytvoření osmiminutové reportáže je potřeba čtyři pět dní toho natáčení, pak to zhruba den stříhám nahrubo, pak k tomu den píšu text a pak ještě den upravuju ten střih podle textu. Protože jsem v první řadě a vzděláním kameraman, tak já si pak ještě hraju s různými barevnými korekcemi. Takže dejme tomu čtyři natáčecí dny a čtyři dny postprodukce, aby vznikla osmiminutová reportáž.

Martin Vrbický|foto:Tereza Švecová, Český rozhlas

Kdybys měl vybrat, co ses díky své profesi sám pro sebe naučil?

No, to je opět složitá otázka, ale myslím si, že jsem se díky své profesi stal cestovatelem a začal jsem to milovat. Já jsem dřív necestoval tak často, jako cestuji teď, když jsem kameraman. Vlastně to cestování mi potom možná přeneseně dalo nějaké přemýšlení o světě. Když se člověk setká s nějakou úplně diametrálně odlišnou kulturou, tak se zase na nějakou problematiku dokáže podívat z jiné strany a začíná o věcech přemýšlet z jiných úhlů. Vymotává se z nějakých tady zažitých středoevropských dogmat. Takže díky kameře cestuji a díky cestování přemýšlím o věcech z jiné perspektivy.

Na závěr dvě otázky od umělé inteligence: Který záběr z vašeho filmového archivu vás nejvíc dojal a proč?

To nevím. Spíš než záběry to byly asi fotky. Začal jsem fotit portréty lidí v různých koutech země a v některých tvářích je toho opravdu zaznamenáno hrozně moc.

A druhá otázka umělé inteligence: Jak bude vypadat česká dokumentární tvorba za 25 let?

Je otázkou, jak se do toho propíše umělá inteligence. Ale vidím spoustu dokumentaristů, kteří zdvihají zajímavá témata. Takže věřím, že český dokument na rozdíl od toho hraného filmu, který si myslím, že trošičku ztratil sílu a ztratil i zvuk ve světě, tak si myslím, že ten český dokument je na vzestupu. Takže věřím, že za 25 let tady budeme mít spoustu super děl.

Jak dlouho trvala práce na dokumentu Ten, co slaví každý den o Michalu Márošim? Je lepší, když si materiál zpracuje ten, kdo ho točil, pokud je zdatným střihačem? Má nějakou fintu jak rozmluvit respondenta, který se před kamerou stydí?