Drogy byly způsob, jak zapomenout. Žila jsem 20 let s traumatem, říká Jasmína Houdek

Do studia přišla Jasmína Houdek ozdobená třemi tečkami na obličeji i na rukách. Jsou podle ní znamením rázného vymezení se, se kterým mají ženy stále problém. Stejně jako jemná obálka knihy Moderní sebeobrana, jíž je spoluautorkou, neměla by ani samotná sebeobrana být podle Jasmíny Houdek otázkou drsných ran.

„Nejlepší násilí je to, které nikdy nevznikne, a ideální sebeobranou je ta, kdy žádné fyzické metody na zneškodnění nemusíte použít.“ Důležité je naučit se využívat hlas a intuici a předem si stanovit hranice. Zároveň je potřeba mít promyšlený plán, co udělám, když někdo určené hranice překročí. Vymýšlet vše až v danou chvíli je už velmi obtížné.

Zamrznutí

Jednou z nejběžnějších reakcí na stres je zamrznutí, tedy situace, kdy člověk není schopen nic udělat. Je důležité o tom vědět. „Lidem říkám, že za zamrznutí nemohou, že je to běžná reakce a může nám pomoci právě ona komunikace. Když totiž řeknu třeba výrazné NE, nadechnu se a mozek začne pracovat.“

Velkým tématem je podle Jasmíny Houdek také násilí ve virtuálním prostoru, které podle ní není možné tolerovat s tím, že to k tomu patří. Sama si právě kvůli hejtrům své soukromé profily na sociálních sítích zrušila.

Byl to člověk, kterému jsem věřila

Jasmína Houdek byla ve 14 letech znásilněná. A podobně jako mnoho jiných obětí o tom nikomu neřekla. Stalo se to v roce 2000. A jak sama zmiňuje, osvěta v té době pořádně neexistovala. Drtivá většina lidí si pod znásilněním představovala, že probíhá někde v parku, kde vás zakuklený člověk s nožem přepadne, v keři vás znásilní a oběť bude od modřin v roztrhaném oblečení. Zkušenost instruktorky moderní sebeobrany je diametrálně odlišná.

Čtěte také

Tělo mi vysílalo signály už dlouho. Neposlouchala jsem je, říká Helena Dvořáková

„Bylo to u člověka, u něhož jsem předtím doma normálně bývala, cítila jsem se tam dobře, cítila jsem se tam hezky. Byl to člověk, kterého jsem znala. Byl to starší člověk, byl dospělý, bylo mu 45. Byl to někdo, komu jsem tykala, komu jsem věřila, komu jsem byla svěřena do péče. Pak se tam stalo ještě to, že mě opil, naléval mě slivovicí a vínem, takže jsem si říkala ‚no tak já jsem byla opilá, můžu si za to sama‘. A to všechno mi bránilo promluvit. Měla jsem pocit toho, že jsem jediná, že jsem sama, že si za to můžu, že kdybych nebyla ta problémová holka, kdybych si nedala to víno a tu slivovici, tak by se mi to nestalo.“

Proč si vysloužila v dětství pověst potížistky? Jak se zbavila traumatu i závislosti na drogách? A je pro ni minulost už uzavřená kapitola? Poslechněte si celý pořad Až na dřeň!