Tělo mi vysílalo signály už dlouho. Neposlouchala jsem je, říká Helena Dvořáková

Helenu Dvořákovou čekají v nejbližší době hodiny práce za mikrofonem, a to jak v podobě načítání audioknih, tak v rámci rozhlasové hry. Rozhlas přitom patří do jejího života už od dětství. „Milovala jsem nedělní pohádky, kdy jsme si s mámou zalezly do pelíšku. Byl to náš rituál. Milovala jsem všechny hlasy pánů herců, kteří pro mě byli nedosažitelní. Tehdy jsem si moc přála být jednou z nich.“

A to se jí splnilo. K uskutečnění svých snů a cílů je prý především potřeba vůle, odhodlání a odvaha udělat krok do neznáma. Ačkoliv získala za svou kariéru řadu ocenění, nikdy se nejednalo o záměr. „Ceny Thálie nebo Alfréda Radoka jsou nádherné, ale vnitřně jsem si je nepřála. Brala jsem je jako potvrzení, že jsem na správné cestě. Na herectví si nejvíc cením svobody - svobody ducha a svobody tvořit.“

Poslouchat své tělo

Proč herečka v poslední době jeviště opustila? „V divadle se musíte každý večer do role obléknout, znovu do ní vstoupit. A pokud je to postava dramatická, už se vám třeba ani nechce. Nechcete znovu nést kabát utrpení dané postavy. A protože jsem si ve svém osobním životě prošla utrpením, potom už se mi nechtělo.“

Heleně Dvořákové lékaři diagnostikovali rakovinu lymfatického systému ve čtvrtém stadiu. „Když nám tělo dává nějaký signál, je dobré ho poslechnout. Moje tělo mi vysílalo signály už dlouho. A já jsem je neposlouchala. Přecházela jsem je. A taky vysílalo signály, na které jsem si nedokázala odpovědět. A stalo se to, že na základě neusposlechnutí té nesebelásky a nesebeúcty jsem onemocněla.“

Jak se s těžkou chorobou vypořádala? A jak ji proměnila? Poslechněte si celý rozhovor v pořadu Až na dřeň.