Výstava Uprchlíky v Šanghaji představuje ghetto Hongkew očima uprchlíků a objektivem Arthura Rothsteina

Před holocaustem se lidé snažili utéct doslova kamkoli. Část středoevropských Židů přežila válku překvapivě v Šanghaji. Jak se do Číny dostali, popisuje Michaela Sidenberg z Židovského muzea v Praze.

„Českoslovenští Židé odcházeli do Šanghaje po okupaci v březnu 1939. Ta situace je poněkud odlišná od Židů rakouských a německých, protože kulminační bod jejich emigrace byl už po křišťálové noci v roce 1938. Nicméně Šanghaj byla jednou z posledních destinací, kam bylo možné odejít, emigrovat, aniž by člověk potřeboval vízum, a musel se podrobit nějakým naprosto nedosažitelným kvótám, které platily například pro Severní Ameriku. Od Evianské konference jakákoliv země kromě Dominikánské republiky a několika výjimek naprosto odmítala přijmout jakékoliv židovské uprchlíky.“

Arthur Rothstein: Heim na Chaoufoong Road, duben 1946|foto: Arthur Rothstein Archive, Avery Architectural and Fine Arts Library, Columbia University, New York

Představu o tom, jak vypadalo prostředí židovských uprchlíků ve východní Asii, si mohou udělat návštěvníci výstavy Uprchlíky v Šanghaji. 22 snímků amerického fotografa Arthura Rothsteina zachycují životní podmínky v ghettu Hongkew v polovině dubna 1946.

„Rakouských, německých, československých, polských, maďarských, zkrátka středoevropských Židů tam od roku 1937 přišlo na 20 tisíc. Těch Čechoslováků tam z toho proporčně byla pouze malá část, uvádí se asi na 400 osob, které jsou na seznamu československého konzulátu.“

Arthur Rothstein: Vstup do tzv. Designated Area v Hongkew, duben 1946|foto: Arthur Rothstein Archive, Avery Architectural and Fine Arts Library, Columbia University, New York

V únoru roku 1943 vydaly japonské autority úřady nařízení, že se všichni uprchlíci, kteří přišli do Šanghaje po roce 1937, musí soustředit do tzv. Určeného území.

„To bylo 2,5 kilometrů čtverečních v tehdy už zruinovaném, Japonci naprosto rozbombardovaném Hongkew. Do té doby mohla žít kdekoliv v Šanghaji, samozřejmě úměrně své ekonomické situaci, která nebyla vždy nejlepší. Ty podmínky tam byly velice těžké, uvážíme-li, že byl nedostatek jídla, léků, ošacení a samozřejmě ta čtvrť byla v rozvalinách, hygienické podmínky byly naprosto otřesné, ale stále se tam dalo přežít. Což bylo naprosto odlišné od situace v Evropě, kde už v té době probíhaly masové deportace do vyhlazovacích táborů.“

Nejhorší byla situace židovských uprchlíků z Německa a Rakouska.

Arthur Rothstein: Mytí nádobí u společného vodovodu, duben 1946|foto: Arthur Rothstein Archive, Avery Architectural and Fine Arts Library, Columbia University, New York

„Oni tam odcházeli obráni naprosto úplně o všechno už z těch svých tehdejších zemí, z území německé říše. Mnoho z nich šlo třeba rovnou z Dachau, z koncentračních táborů, odkud je propustili a dali jim pár týdnů na absolvování celého toho složitého vystěhovaleckého procesu a s pěti Markami v kapse odcházeli. Ti pak byli odkázáni na tzv. heimy, na komunitní bydlení, která tam bylo organizováno částečně mezinárodními podpůrnými organizacemi, pokud to ještě šlo a mohly tam ještě působit a byly tam možné nějaké finanční podpory. A posléze ta komunita, která tam byla už historicky od 19. století (a ten kontext tady také líčíme a návštěvníci se s ním mohou podrobně seznámit), tam organizovala tato záchytná pomocná zařízení. Nebyly to samozřejmě jen ty heimy, byly to i vývařovny jídla, nemocnice atd., co tam všechno bylo nutné zařídit pro to množství lidí, kteří neměli vůbec nic.“

Fotografie Arthura Rothsteina tvoří hlavní část výstavy, ale najdeme tam i dobové dokumenty a videa s vyprávěním pamětníků.

Arthur Rothstein: Příprava macesových knedlíčků v čínském kotlíku, duben 1946|foto: Arthur Rothstein Archive, Avery Architectural and Fine Arts Library, Columbia University, New York

„Na těch fotografiích můžeme vidět jednak distribuci potravinové pomoci, podmínky v těch společných ubytovnách, v heimu, uprchlickou kantýnu s typickým středoevropským menu, komunitní kuchyni, která spontánně vznikla pro potřebu obyvatel jednoho z heimů v jednom z vnitřních dvorů a sloužila také jako prádelna. Můžeme tady vidět židovský pár, který z té distribuované potravinové pomoci před Pesachem v dubnu 1946 připravuje na takovém improvizovaném čínském kotlíku macesové knedlíčky.“

Výstavu Trosečníky v Šanghaji můžete navštívit do 11. září.

Jak se žije rabínovi v Brně? A jak pomáhá dětem z brněnského Bronxu hudba? Celý pořad Šalom alejchem si kdykoli poslechněte v našem audioarchivu.