V Pražském domě Gebauerovi trpaslíci

Trpaslík-pivař poléhá na trávníku se sklenkou v ruce, trpaslík-terorista nakukuje přes zeď, další trpaslík ukazuje jedinou rukou vpřed, ale děvčátko utíká opačným směrem. A ruka s klackem stále hrozí - výstava českého výtvarníka Kurta Gebauera dostává na zahrádce a v suterénu Pražského domu v Bruselu nové dimenze, ačkoliv sama díla původně ironicky reagovala na někdejší realitu komunistického Československa minulých desetiletí. "Samozřejmě, ať si to každý přebere v sobě sám. Je to sestřih mnoha let a vždy mě udivuje, jak ty práce ladí k sobě," říká Gebauer. "Figury trpaslíků vznikaly za totality, bavily publikum. Trpaslík se tvářil jako Leninův pomník i s ukazováním do zářných zítřků, zatímco trpaslík-pivař ukazoval tu druhou stránku věci, kdy se problém řeší u piva. Myslel jsem si, že trpaslíci po sametové revoluci skončí ve sklepě či muzeu. Ale stále jsou aktuální, a to je smutné. Pořád někdo ukazuje, kam se má jít, někdo to zapíjí pivem a další je i s kariérou pod zemí," podotýká autor s narážkou na trpaslíkovu čepici, vyčuhující z trávníku. Sousedství spolu sdílí kompozice "Zlý pařez", reagující i povzdychy na jugoslávskou válku z 90. let, reklamní tabule s fotografiemi bezbranné dívky z předválečného filmu Extase a agresivních neonacistů i s novinovou popiskou, že "Hajlující skinheady policisté neviděli, ani neslyšeli", i ukřižované torzo ženského těla na zdi, zrozené pod dojmem srebrenického masakru. "Symbolizuje to jakoby bezbrannost civilizace, demokracie, humanity. Pokud není tvrdá na tvrdost, tak se nezachrání. Je to tak trošku něžná polemika," vysvětluje umělec. "Ruka s klackem" mechanicky máchající obuškem na zdi pokoje se zrodila jako reminiscence na listopad 1989, ale umělec připouští mnohoznačnost současného výkladu: "Neustále musí někdo hrozit a buď se hrozí moc, anebo příliš málo..." Gebauer se výstavou v Pražském domě i symbolicky vrací do Belgie, kde na sklonku 60. let pobýval a v antverpské čtvrti Middelheim má sochu Utíkající dívky, stejnou jako v Opavě; právě zájem Belgičanů o jeho dílo mu v polovině 70. let pomohl, aby se dílo objevilo i ve Slezsku, navzdory námitkám, že může zobrazovat i úprk na Západ.

Šéf Pražského domu Jan Koukal má z kompozice, její symboliky a významů pocit jakoby do Bruselu stále patřila, ačkoliv pro zahradu to je vlastně umělecká premiéra. "Zahrada je pro to jako stvořená. Alenka (socha běžící holčičky) sem patří - vedle je mateřská školka a krásně to souzní, když děti přes den křičí a tady běží holka..." Zázemí reprezentace české metropole považuje za příležitost pro prezentaci i dalších krajů a české kultury; ostatně kalendář akcí je už na rok zaplněn. "Marketingově je jméno Praha velmi dobré a Pražský dům nemá jen pražský rozměr," dodává. "Autor občas sahá i po pyrotechnickém materiálu - tato díla však v centru Bruselu nevystavujeme," zažertovala při vernisáži Olga Dvořáková z pořadatelské galérie Art Factory. Výstava Gebauerových děl v Pražském domě potrvá šest týdnů.