V devadesátkách jsme si v televizi neužívali slávu, ale volnost. Vymýšleli jsme úplné blbosti, vzpomíná moderátor Slávek Boura
Námořnické dítě, nadšený muzikant, zapálený pedagog i moderátor, který se nebojí dělat před kamerou naprosté šílenosti – to všechno je Slávek Boura. V pořadu Až na dřeň mluvil nejen o své někdejší televizní práci, ale také o paranormálních jevech nebo životě s hrozícím trestem nad hlavou.
Slávek není Slávek – padlo hned na začátku rozhovoru. „Já se odjakživa cítím být Slávkem, v občance mám ale jméno Václav, které jsem dostal po svém tatínkovi. Václav ale v jazyce ukrajinském znamená Věnceslav a mě proto od mala říkali Slávku, aby mě od tatínka odlišili,“ vysvětlil někdejší televizní moderátor.
Narodil se v ukrajinské Oděse do rodiny námořního kapitána. Velmi záhy se ale s rodiči přestěhoval do Prahy, kde vyrostl. Mít tátu námořníka má podle něj své výhody i nevýhody. „On byl třeba celý rok pryč, a když se vrátil, chtěl mít všechno po svém a to někdy dost drhlo. Maminka má dodnes svatozář.“
Už jako kluk s tatínkem procestoval kus světa, po životě na moři ale sám nikdy nezatoužil. Ve 14 letech se začal věnovat hudbě a později vystudoval speciální pedagogiku.
„Mě nesmírně bavilo to studovat, potom i v tomto oboru pracovat. Miloval jsem práci s dětmi s Downovým syndromem, které jsou úžasné a opravdové. Nebavil jsem ale inspektorku, které se nelíbily moje specifické metody, žluté kraťasy a fialové tričko.“
Devadesátky na televizní obrazovce
Spolu s Markétou Mayerovou byli v devadesátých letech nepřehlédnutelné moderátorské duo. Jejich jména a tváře znal z obrazovky každý.
„My jsme se ale necítili jako hvězdy. Že na nás pokřikovali lidé na ulici, bylo fajn, na druhou stranu jsme ale soutěžili o hnusáka týdne, kdo z nás dostane hnusnější dopis. Psali třeba – Shoř, Bouro, v komíně,“ vzpomíná s úsměvem.
Bylo skvělé, že jsme si ty pořady mohli dělat opravdu sami. Za zády nám nestál žádný přísný dramaturg.
„Troufli jsme si dělat opravdu všechno. Tehdy vlastně nikdo nevěděl, kde jsou hranice. Vymýšleli jsme si úplné blbosti. Možná proto nás lidé měli rádi.“
Po svém otci zdědil Slávek Boura spisovatelské buňky. Na svém kontě už má několik knih. Jedna z nich pojednává o paranormálních jevech. „Já tehdy zaznamenal výskyt poltergeista, který v Nedamově řádil několik dní. Na místě tehdy létaly předměty a hořelo. Takové jevy bývají spojované s negativními emocemi a nám se tehdy podařilo detekovat, odkud vítr fouká.“
Jak se někdejší televizní tvář vyrovnává s prohrami a chybami? Jak moc život Slávka Boury ovlivňuje aktuální soudní spor, ve kterém čelí obžalobě z účasti na pašování drog? I o tom byla v pořadu Až na dřeň řeč.
Související
-
Musel jsem spadnout ze sedmi metrů na hlavu, abych si všechno správně srovnal, přiznává Viktor Dyk
Vyrůstal obklopen hudbou a spojil se s ní na celý život. Působil v řadě kapel, hrál v muzikálech a plnými doušky si užíval všeho, co hudba dává i bere.
-
Robert Nebřenský o hudební tvorbě: Jsem expert na hledání chyb. Na správné slovo čekám i několik let
Jako herec proslul rolemi záporáků. Jako muzikant tvoří neotřelé písně, ve kterých tichým hlasem sděluje hluboké myšlenky. Hostem pořadu Až na dřeň byl Robert Nebřenský.
-
Při natáčení si příběh odosobním, rozbrečím se až ve střižně, svěřuje se novinářka Lea Surovcová
Už léta je jedním z pilířů zpravodajství České televize. Jaké to je zpracovávat bolavé lidské příběhy a vyrovnávat se přitom s urážkami na sociálních sítích?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka