Tatrmani, 45. část: Blázinec

Tatrmani, 45. část
BLÁZINEC

Primář Somr ve své pracovně v psychiatrickém sanatoriu sedí na stole, neuvěřitelně rychle bimbá nohama, mezi ramenem a uchem svírá sluchátko telefonu a na jeho kroucené šňůře se zběsile snaží uvázat uzly, protože to je jediné, co by ho mohlo trochu uklidnit. Je na nejvyšší míru vyděšený a rozčilený, stejně jako Barakuda, kterému před chvílí zavolal.
„Ano. Za chvíli jsou u tebe policajti. Plaváčci se nějak dostali z ostrova. Já nevím, jak! Jo, poslali na tebe policii! Ale já za nic nemůžu, to Štěpánová je nechala zatelefonovat!“ žaluje a fňuká primář. „Co budeme dělat?“

Primář oddálí sluchátko od ucha, protože je z něj slyšet nepříjemný zvuk Barakudova skřípavého hlasu. Není to jediný nepříjemný zvuk. Je tu ještě Bertin řev a z dálky jsou slyšet policejní sirény.
„Haló, René, jsi tam? Haló! Cože? Zavřít? Mám je zavřít?“ opakuje do už zmlklého sluchátka.
„Co budeme dělat?“ ptá se Honza, který sedí spolu ostatními plaváčky na dlouhé lavici před primářovou ordinací. „Nebylo by lepší se vrátit do hotelu?“

„To teda ano, Honzíčku, tady v tom rámusu bych brzo přišla o uši,“ souhlasí jeho babička. „A přestože nejsem zlomyslná, chtěla bych být u toho, jak si pro něj policie přijede.“
„Takoví, jako on, se ze všeho vždycky nějak dostanou,“ pípne Ofélie, kterou přehlušuje Bertin ječák blížící se z chodby vedoucí k ordinaci.
„Třeba je přesvědčíme. Souhlasím s návratem do hotelu,“ přidá se Vilém Udatný, kterému se s návratem z ostrova vrátila sebejistota.
„Hurrrá! Návrrat!“ huláká papoušek Pamela, který se od pětice plaváčků nechce odloučit.

Jen Jakub není schopen slova. Zírá do chodby a nevěří svým vlastním očím. Před chvílí viděl, jak po chodbě kráčí vřeštící uklízečka Berta, která vypomáhá s úklidem v hotelu Poseidon. Na tom by nebylo nic zvláštního. Pak jí ale z kapsy pláště vyskočila žába. Na tom by stále ještě nebylo nic zvláštního, obzvlášť v blázinci. Jenomže z té malé zelenočervené žáby se po dopadu na zem stal chlap.
„Já… ta… ta…tady mu… mu…musím zůstat… Asi jsem se zbláznil,“ vykoktá ze sebe Jakub a sveze se z lavice k zemi.
Plaváčci nic nechápou. Berta zmlkne. Jen Ruda – ano, byl to on – přiskočí k bezvládnému Jakubovi a začne ho plácat po tvářích.

„Sakra, tohle jsem nechtěl. Chlapče, prober se. No tak jsem byl žába, na tom není nic zvláštního,“ ujede mu.
„Může mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?“ ozve se babička Květuše přísným tónem učitelky, která neuznává jakýkoli nesouhlas nebo odpor. „A co vy tady děláte?“
„To je na dlouhý ploutve, paní učitelko,“ přikrčí se Berta.
„Já… Já vás přece znám…“ vydechne Jakub, který se zrovna probral.
„Asi by to chtělo jít někam jinam,“ ztiší hlas Ruda a ukáže do chodby. „Není tu úplně bezpečno.“
K primářově ordinaci se blíží dva zřízenci v bílých pláštích, každý z jedné strany. Vůbec nemají laskavý výraz ve tváři.
„Pojďte dál,“ ozve se primářův hlas ze dveří, které se právě otevřely. „Všichni pojďte dál.“

Zmatení plaváčci i Berta s Rudou vstoupí do ordinace. Jakmile jsou uvnitř, zabouchnou se dvoje dveře a ozve se dvojí cvaknutí zámku. Z chodby je v ordinaci zamkli zřízenci a ze své pracovny, která s ordinací sousedí, i primář Somr. Jsou znovu vyděšeni. Z vězení na ostrově se rázem ocitli v ještě horším vězení – v zamřížovaném blázinci. V jediném okně ordinace je bytelná mříž. A okno je navíc i vysoko nad zemí – primářova ordinace je až ve druhém patře.
„Babi,“ popotahuje Honza, kterému už taky došlo, že se děje něco hodně vážného.
„Neboj, Honzíku. Není nic, co bychom my dva nezvládli.“
Křehká babi Květuše jako správná babička i učitelka nikdy v maléru neztrácí hlavu.
„Dostali jsme se z ostrova, dostaneme se i odtud. Jen ještě nevím, jak,“ řekne překvapivě pevným hlasem, přitáhne si k sobě svého vnuka a druhou rukou obejme Jakuba, který to přijme s povděkem.

„Já mám strach,“ škytne Ofélie.
„Nebojte se, Ofélie,“ snaží se nešťastnou baculku utěšit přiškrceným hlasem Vilém a chytí ji ruku, protože i on má potřebu se někoho držet.
Berta lapá po dechu a střídá malé o s velkým. Je vystrašená tak, že ani nemůže crčet.
„Může mi někdo vysvětlit, co se to tu děje?“ znova se domáhá odpovědi babi Květuše.
„Později. Teď není čas na vysvětlování. Musíme se odtud co nejrychleji dostat,“ odpoví jí rázně Ruda, který vidí, že s Bertou je zle. „Prostě jen dělejte, co vám teď řeknu,“ dodá hlasem zkušeného záchranáře.
Jako vodník už mnohokrát zachraňoval topící se lidi. Ví, co na ně platí. I teď je mu jasné, že zachraňování celé téhle podivné sešlosti bude jen na něm.
„Je tu někde voda?“ rozhlíží se, ale v primářově ordinaci není umyvadlo. „Kruci, potřebuju aspoň kapičku, jinak je po nás.“

Berta už začíná vysychat a i on začíná ztrácet sílu.
„No tak jo,“ dodá, když vidí nechápavý výraz svých spoluvězňů. „Ve výjimečných případech, jako je tenhle, se to smíte dozvědět. Jsem vodník. A ona je hastrmanka,“ ukáže na Bertu. „Ale bez vody nepomůžu ani vám, ani jí a ani sobě.“
„Vodník,“ odtuší babi Květuše a vše jí je rázem jasné. „Tak proto ty louže, co po sobě paní Ryboušková neustále vytírala. Jako Kryšpín Vyšplouch! Proto s sebou pořád nosil láhev s vodou. Honzo, kde máš pití?“ vzpamatuje se babička.
„V baťohu na ostrově, babi,“ začíná chápat její vnuk.
„Tam je nám houby platný,“ přidá se Jakub.

Honza měl na konci školního roku velice podrobný referát o vodnících, tak mu je okamžitě jasné, co je zapotřebí. Navíc mezi jeho oblíbené patří film Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách.
„Nemohl byste přijít k nám do knihovny na besedu?“ zapiští radostně Ofélie, ale hned si uvědomí šílenost celé situace a omluvně pípne: „Teda pokud se odtud dostaneme.“
„Třeba tu nějakou vodu objevíme,“ pustí se do prohledávání ordinace Vilém.
„No to je právě to – pokud se co nejrychleji nedostanu k vodě, přestane mi to myslet, protože začnu vysychat jako chudák Berta.“
„Už vím, jak bylo… Fanouškovi…v tý kotelně…“ pípne Berta, která už ani neotevírá pusu do malého a velkého o.

„A pokud vyschnu,“ pokračuje Ruda, „nedostaneme se odtud. Stačila by úplně malilinkatá kapička, rosička, pára nebo vlhkost, abych nabral sílu k přemýšlení.“
„Mám vždycky vlhké ruce, když jsem nervózní,“ svěří se Ofélie. „Ale teď mi vyschlo strachy v krku i v dlaních.“
„Honzo,“ zavelí zčistajasna babička učitelským tónem. „Sedni si tady ke stolu, vezmi si tužku a papír a piš.“
Všichni na ni koukají, jako by už taky začala vysychat a přestalo jí to myslet.
„A opovaž se udělat chybu. Jde nám o život.“

Teď už si všichni myslí, že babi Květuši přeskočilo. I Honza je z jejího chování celý nesvůj, ale poslechne.
Babička začne diktovat a přechází ordinací tam a zpět jako před tabulí. Ostatní stále nechápou.
„Poté, co si chlapci dobili mobily, dobyli cenné vítězství. Dívkám do sbírky přibyli motýli. Krabice s motýly dívky pak přibily na zeď, kde se pěkně vyjímaly… Piš, jde nám o život.“
Honza sedí u stolu a píše. Jak se zoufale snaží neudělat chybu, začíná se mu potit čelo.
„Říkal jste kapičku?“ zeptá se vítězoslavně babi Květuše a ukáže na pyšně Honzu. „Tak se na něj podívejte!“

Ruda to vmžiku pochopí a honem položí dlaň na Honzovo orosené čelo. Okamžitě do něj vjede síla.
„Mám to! Tohle jsem se naučil před třemi sty lety v Jižní Americe. Všichni stranou. A nepolekejte se. Jakube, máš to na povel. Pěkně jako z letadla, když se porouchá. Pak nasednout a pevně se držet. A pozor na Bertu, ať jí nic neulomíš.“
Ruda se na chvíli zamyslí a za chvíli se v ordinaci začne svíjet obrovitánská… anakonda. Než se plaváčci stačí vzpamatovat z úleku, velký had se protáhne několikrát skrz mříž, jako když se látá ponožka, a roztáhne od sebe tyče tak snadno, jako by to byly tenoulinké drátky. Pak se z mříže vymotá, koncem těla se chytí jedné z tyčí a po hlavě se spustí z okna dolů. Jeho dlouhé tlusté tělo dosáhne až na zem. Vypadá to opravdu podobně, jako když se z letadla při nouzovém přistání vyvalí obří nafukovací skluzavky, po kterých se pasažéři sklouznou do bezpečí. Had sykne směrem k oknu, ze kterého nevěřícně vykukují plaváčci.

Jakub se vzpamatuje jako první.
„Tak honem, lezeme,“ poručí. „Viléme, vy první. Dole pomůžete dámám a Honzovi. Já vezmu paní Rybouškovou. A potichu, ať se neprozradíme.“
Plaváčci se už ničemu nediví. I bát se přestali. Honza dokonce zapomněl, že má být zticha, a zavýskl radostí, když se vezl dolů jako na klouzačce. To zaslechl papoušek Pamela a přilítl i se svým stojánkem.
„Hurrrá! Had leze z dírrry, vystrrrkuje knírrry! Už jsem měla strrrach, že jste mi někam zdrrrhli!“

Zřízencům, kteří po tom křiku vtrhli do primářovy ordinace a vykoukli z okna, se naskytl neuvěřitelný pohled. Obří had se plazí pryč a zvedá se při tom a vlní jako píďalka. Veze podivný náklad – pět osob a jednu figurínu. Než se stačí oba zřízenci vzpamatovat, podivná lochneska zmizí za rohem budovy.