David Garrett, houslista s vizáží rockové hvězdy, vystoupí s Českou filharmonií v Praze

Redaktorka Českého rozhlasu Markéta Kaňková se umělce při jeho návštěvě Prahy zeptala, která z těchto rolí je mu bližší.

Musím říct, že já sám mezi těmito rolemi nevidím žádný rozdíl. Jediné, o co se vždy snažím, je hrát dobrou a kvalitní hudbu, Je jasné, že z pohledu publika se může zdát, že mince má dvě strany, pro mě má hudba ale jen jednu. Sleduji jen jeden cíl, a to zprostředkovat lidem kvalitní produkt. Hudba by měla mluvit sama za sebe, to ostatní není podstatné.

Jako hudebník máte klasický background. Před několika lety jste se ale začal intenzivně věnovat i populární hudbě. Co vás vedlo k rozhodnutí založit si kapelu a hrát s ní mainstreamový repertoár?

Bylo to celé otázkou vývoje, kterým prochází každý člověk a každý interpret. Já jsem se o popovou hudbu začal zajímat, protože nás obklopuje na každém kroku. Je zkrátka všude.

Chci být současným umělcem, a tak se snažím neignorovat vlivy, které na nás působí. Když se podívám do historie a zaměřím se na skladatele nebo instrumentalisty, kteří pro mě něco znamenají, všichni čerpali ze své doby. Všichni ji intenzivně vstřebávali a přetvářeli ve svém díle. Myslím, že je to zcela běžná a přirozená věc, a tak je to i v mém případě.

Spíše než obraz spořádaného hudebníka si budujete image svéhlavé rockové hvězdy. Odbarvujete si vlasy, vystupujete v neformálním oblečení, často se fotíte polonahý a rád ukazujete své tetování. Co chcete touto image vlastně vyjádřit?

Nejvtipnější na tom je, že já tím vším nechci vyjádřit vůbec nic. Nevím, proč to lidi zaskakuje, a nevidím jediný důvod, proč by to někoho mělo pohoršovat. Je to má přirozenost.

V roce 2013 jste ztvárnil hlavní roli v životopisném filmu o houslovém virtuózovi Niccolu Paganinim. Jak těžké pro vás bylo stát se na tu chvíli hercem a co vám tato zkušenost dala?

Nikdy jsem sám sebe nevnímal jako herce, od začátku jsem ale cítil, že jsem schopný vytvořit Paganiniho portrét. Jednak proto, že jsem sám houslista a také proto, že věci, které se děly v jeho životě, se velice podobají mým vlastním zkušenostem. Niccolò Paganini byl naprosto odevzdaný hudbě, neustále se snažil dosahovat dokonalosti a překonávat sám sebe.

Byl to showman a génius, který se vedle ohromné slávy musel vyrovnávat i s kritikou a nepřijetím. Tyto propady zná každý profesionální umělec, každý houslista se s nimi potýká. Důležité je ale zmínit, že na začátků mé práce na filmu stála nabídka tvůrců, abych vytvořil soundtrack.