„Byla jsem občanem druhé kategorie, ale zato v dobré společnosti.“ Poslechněte si, jak bývalá disidentka Petruška Šustrová promluvila o svém věznění

Politika ji dlouho vůbec nezajímala. Pak ale přišel rok 1968 a jí se změnil život. Ze studentky se stala disidentkou. Petruška Šustrová při studiu pracovala na poště, aby uživila syna. Maminka a dva sourozenci v té době žili v emigraci v Berlíně.

Zatčení

„Pracovala jsem na poště, ale papírově jsem pořád byla studentka. Jednou večer jsem skončila, spočítala peníze, to už bylo zavřeno, a když jsem je nesla do pokladny, vynořili se tam dva chlápci a řekli, že půjdu s nimi. Tak jsem šla. Odvezli mě domů a udělali domovní prohlídku. Pak na Ruzyň a bylo to,“ popisuje své zatčení v prosinci 1969 Petruška Šustrová.

Důvodem zatčení byly její opoziční aktivity v levicovém Hnutí revoluční mládeže. „Hlavně šlo o výrobu, překlad a cyklostylování dokumentace. Tenkrát bych se spojila třeba s čertem, pokud by byl ochoten jít proti sovětské okupaci a proti úpadku morálky. A naskytlo se právě Hnutí revoluční mládeže, byli to moji známí.“

Vězení

Jejímu synovi bylo tehdy dva a půl roku, starala se o něho babička. „Ve vězení bylo jedno, jestli mám sourozence a maminku v Praze nebo v Berlíně. Hlavní zásada byla nestarat se o to, co je venku, protože s tím stejně nemůžete vůbec nic dělat. Po roce a půl vazby mě odsoudili na dva roky. To už jsme věděla, že mám většinu vězení za sebou, že to musím ještě pár měsíců nějak vydržet. Syn pak v dospělosti, když jsme se ho ptala, tak říkal, že to vnímal, ale že to bere, jako že to nebyla moje vina, že jsem byla ve vězení.“

Nejhorší na pobytu za mřížemi jsou prý začátky. „K nepřečkání jsou ty první hodiny a dny. Představa, že v tomhle budete měsíc, je k nepřežití. A po měsíci zjistíte, že to vlastně nějak jde.“

Na svobodě

Po propuštění v roce 1971 pracovala jako poštovní úřednice a jako uklízečka. Podepsala Prohlášení Charty 77, stala se členkou Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

„Pak jsem si říkala, že už mě nic horšího potkat nemůže, tenkrát v sedmdesátých letech už politické popravy nebyly na pořadu dne. Stala jsem se občanem druhé kategorie, ale byla jsem v dobré společnosti. Postupně jsem se setkala s řadou lidí, které jsem považovala a doteď považuju za jedny z nejlepších lidí, co tady žili.“