Ahoj, my jsme Jelen!

Jindra Polák kromě toho, že zpívá a hraje na kytaru, skládá také texty. Prý často i v tramvaji. „Mám dojem , že písničky lítají všude kolem, a když je člověk ve správnou chvíli na správným místě, tak mu tam něco vletí a nedá to pokoj, dokud to nenapíše, aspoň u mě to tak je.“

Jindra Polák si před lety vyzkoušel i hraní na ulici, nejdřív v Irsku. „Do Irska jsme jeli s bráchou, tenkrát nás Irsko táhlo a zajímalo, navíc nás lákalo hraní na ulici, protože tady se na ulici hrát nesmělo. Tam jsme to zkusili a bylo to hrozně fajn,“ vypráví, „začali jsme na ulici a třeba za tři dny jsme se seznámili s dalšími hudebníky a začali jsme hrát i v klubech a na jejich koncertech. Na ulici vstupuje člověk do prostoru, který mu nepatří, a zastaví se opravdu jen ten, koho to zaujme. Pokud lidi nezaujmete, projdou kolem. Ale u nás pořád je to pořád ještě tak, že když někdo hraje na ulici, tak si lidi myslí, že žebrá.“

Jelen zpívá vesele i o smutných věcech a fanoušky si skupina získala napříč generacemi. „Publikum nás hrozně překvapilo, že na nás chodí lidi od malých dětí až po jejich prarodiče, to je hrozně fajn,“ říká Jindra Polák, „pro nás je důležitý hrát živě pro lidi a vidět, že je to baví.“